Rozvoj melioračních úprav v českých zemích na sklonku 19. století si vyžádal výchovu odborných melioračních mistrů, kteří by tyto úpravy kvalifikovaně prováděli. Lukařství, tedy zakládání a ošetřování luk a odvodňování pozemků, bylo v té době považováno za specializaci profese zemědělské a tak, díky vytrvalému úsilí Hospodářského spolku pro okres vysokomýtský, zřizuje Zemský výbor Království českého usnesením Zemského sněmu z 24. května 1897 ve Vysokém Mýtě speciální dvouletou rolnicko - lukařskou školu s celoročním vyučováním.. Výuka pak byla zahájena v témže roce 1. října.

Již v prvních letech existence školy se společná výuka zemědělských a melioračních předmětů ukázala jako nevyhovující, a proto Zemský výbor rozhodl o rozdělení původní školy na školy dvě, a to dvouletou rolnickou a dvouletou školu lukařskou, která pak žila vlastním životem a vyvíjela se samostatně až do dnešní podoby. To bylo v roce 1906. Za připomenutí stojí, že v témže roce vznikla další, v pořadí druhá, lukařská škola v Chebu s vyučovacím jazykem německým a že na pražské technice se ze společného zemědělského základu vyčleňuje samostatný obor kulturního inženýrství. Všechny tyto změny jsou pochopitelně odrazem rozvoje meliorační techniky a reakcí na společenské potřeby.

Obsah studia i jeho narůstající rozsah se v brzku začíná vymykat původnímu názvu oboru a také délka vzdělání, tedy dva roky, se jeví jako zcela nedostačující. Frekventanti byli totiž připravováni pro praktickou činnost odborných techniků - meliorátorů, pomocníků geometrů a silničních techniků - a to často i za cenu daleko vyššího počtu vyučovacích hodin (až 48), než umožňovaly oficiální učební plány. Název "lukařská škola" byl v tomto smyslu již zcela nevýstižný, zavádějící a pro absolventy i diskriminující. Další vývoj školy je proto poznamenán trvalým úsilím jejího vedení i absolventů o prosazení formálních a kvalitativních změn. To však naráželo na tvrdý odpor tehdejší Inženýrské komory, protože autorizovaní civilní inženýři se obávali konkurence.

Teprve v roce 1930, kdy na území Československa, kromě vysokomýtské, fungovaly další tři školy obdobného zaměření - v Chebu, Košicích a Brně - bylo rozhodnuto o změně a unifikaci jejich názvu i učebních plánů. Meliorační škola - jak byla přejmenována - zůstává však i nadále dvouletou. Až poválečný rok 1946 se pro ni stal důležitým historickým mezníkem. Škola ve Vysokém Mýtě, opět jako první a jediná, byla přeměněna na čtyřletou střední školu s maturitou jako Vyšší škola vodotechnická. Další vývojové změny pak už následovaly poměrně rychle za sebou.

1. září 1948 přechází škola, dosud zemědělská, do oboru škol průmyslových pod názvem Vyšší průmyslová škola vodotechnická, v roce 1953 přejmenovaná na Vyšší průmyslovou školou stavební s oborem vodohospodářské stavby a konečně v roce 1964 na Střední průmyslovou školu stavební. Pod tímto názvem působila pak až do roku 1994. I když zde koncem 50. let byly zavedeny další studijní obory (napřed pozemní stavby a později dopravní stavby), stále byla známá pod názvem "vodotechnická škola", nebo prostě "vodotechna". A to nejen ve Vysokém Mýtě a okolí, ale prakticky v celé republice. I to svědčí o její velké popularitě. I tisíce absolventů školy, dřívějších i nedávných, jsou totiž "rozprostřeny" po celé naší vlasti, ale také na Slovensku a v dalších evropských zemích, dokonce i za oceánem v USA, Kanadě a Austrálii. Absolvování vysokomýtské vodotechnické školy znamenalo kvalitu, vysokou odbornost a spolehlivost. Proto byli absolventi školy vždy vyhledávanými odborníky a mnozí z nich působili a působí ve významných a vysokých funkcích na stavbách, v provozu, na katedrách vysokých škol nebo v ústředních orgánech. Trvalý pocit sounáležitosti se školou, se svými bývalými pedagogy, s městem svých studií, pocit stavovské hrdosti - i to jsou vlastnosti příznačné pro naše absolventy, zejména ty z minulých let. Proto jsou naše vzájemná setkávání, ať náhodná či plánovaná, vždycky srdečná, přátelská a užitečná. I dnes a zítra se z těchto setkání potěšíme.

Celé generace studentů a absolventů s vděčností vzpomínají na své pedagogy, kteří je pro praktický život vybavili nejen spolehlivými znalostmi odbornými, ale i pevným vztahem ke zvolenému oboru a dobrými vlastnostmi lidskými. Vysokomýtská škola měla vždy mimořádné štěstí na vynikající učitele jak všeobecných, tak i odborných disciplín. Působily zde velké osobnosti českého vodního hospodářství i jiných oborů - a jim dnes my, jejich nástupci, vděčíme za jejich nesmírné úsilí, nezištnost, obětavost a prozíravost, s níž vybudovaly školu, která často byla vzorem i pro jiné. Školu moderně koncipovanou, na jejichž pevných základech můžeme stavět i dnes. Jmen, která bych měl v této chvíli vyslovit, by byla dlouhá řada, co jméno, to osobnost. Uvedu tedy pouze jméno jediné, určitě nejznámější. Ing. Bohuslav Váňa, významný český vodohospodář, působil na škole od roku 1931 do roku 1966, z toho plných 27 let jako ředitel, který i v dobách nejtěžších, v letech války a nacistické okupace a v dobách totality let 50. a 60. dokázal vybudovat školu vynikajícího renomé. Zejména jemu, ale i těm dalším, nejmenovaným, patří dnes naše vděčná vzpomínka, úcta a obdiv.

Za počátek novodobé historie školy (a pravděpodobně školství jako takového) lze považovat rok 1990. Po zásadních politických, společenských a ekonomických změnách v listopadu 1989 jsme se zpočátku museli vypořádávat se situacemi, pro nás nezvyklými a často obtížnými: rozpad struktury vodohospodářského systému i většiny stavebních firem, což znamenalo ztrátu dlouholetých odborných kontaktů. Obrovský přiliv technických novinek a neznámých technologií ze zahraničí, v nichž bylo obtížné se zorientovat. Právní subjektivita, která školám poskytla pravomoci dosud nevídané atd. Dnes jsou to samozřejmě starosti a problémy již zcela jiného rázu, pramenící tak říkajíc z "objektivních příčin" a jejich odstranění není z větší části v naší moci. Když pominu neradostnou situaci finanční, je to vysoký počet středních škol a ještě větší množství nejrůznějších studijních oborů, stále nižší populace patnáctiletých, nezájem o technické studijní obory všeobecně. Úroveň uchazečů o studium je také daleko nižší, než bývala. A dalo by se ještě pokračovat. Taková je prostě realita a my se snažíme vyrovnávat se s ní dle svých nejlepších sil a schopností. I v tom spatřujeme paralelu s dobou před 50, 70 nebo 100 lety. Minulost této školy je - při bližším zkoumání - vlastně nepřetržitým sledem překonávání problémů a bojů o takový vzdělávací ústav, který je z celospolečenského hlediska potřebný, aktuální, moderní a kvalitní.