Sešli jsme se ve škole. Hodiny ukazovaly půl osmou. Měli jsme hlavy plné myšlenek. Jaké to bude? Zvládneme to? Psal se totiž rok 2017. My, jako tehdejší prváci, jsme nastupovali na neznámou půdu stavebky...
Dobře si vzpomínám na první hodinu deskriptivní geometrie. Zapisovali jsme si velikosti jednotlivých formátů papíru a vůbec jsme nechápali, na co jsou formáty větší než A3. Vždyť peřina by to byla stejně studená... kdyby se mezi papíry dala tepelná izolace, pod izolaci parozábrana... Pardon, čtyři roky na stavebce člověka poznamenají. Zkrátka za tu dobu jsme pochopili, na co jsou formáty A0 a pomocí grafických programů jsme je zaplnili našimi ročníkovými pracemi.
Sešli jsme se ve škole. Hodiny ukazovaly půl osmou. Měli jsme hlavy plné myšlenek. Jaké to bude? Zvládneme to? Píše se totiž rok 2021. My, jako maturanti, jsme nastupovali na již dobře známou půdu stavebky. Místo obdivování vlasů spolužaček jsme v sešitech lovili poslední informace před naším představením. Kolem létaly věty: Já jsem se nemohla ani ráno napít. Prosím cukr! Vy jste snad spali? Musím říci, že jsme trochu podlehli druhé polovině citátu: „Čím víc víš, tím míň spíš.“ Někdo by si totiž mohl myslet, že když se letos nemusely dělat ústní maturity z jazyků, byla to brnkačka. Naše třída ovšem chce být připravena na dynamickou budoucnost a možná právě proto u nás proběhlo deset dobrovolných maturitních zkoušek. Myslel jsem si, že pomaturitní život je naprosto bezstarostný. Milý třeťáci, není tomu tak. Nastavit si budík tak, aby se snídaně stihla ještě před obědem, osobně vybrat ten nejlepší bar na oslavu maturity nebo naplánovat všechny výlety. Je to dřina, ale člověk si snad zvykne.
Byly to krásné čtyři roky, které nám ukázaly cestu dál, a to nejen do stavebnictví. Chtěli bychom poděkovat všem učitelům, kteří nás čtyřmi roky provázeli. Zvláštní dík patří naší třídní učitelce Janě Břicháčkové. Byla to jízda, která nekončí.

Vojtěch Dostál, čerstvý absolvent stavební školy