„Tak to zkusíme ne?“, padlo rozhodnutí a začali jsme připravovat projekt našich prváků učňů instalatérů a dětí zmateřské školky Zdravíčko Vendolí.
Projekt jsme nazvali „Učíme se pracovat“.

Na počátku všeho byl rozhovor spaní učitelkou mateřské školy, která nás požádala, jestli by se nemohla sdětmi podívat do dílen a případně si uříznout nějaké to prkénko.

„Tak zkusme sdětmi vyrobit skládačku, takový srub ztrámečků, které by si děti samy nařezaly, vyvrtaly a obrousily.“ A nápad byl na světě.

No jo, ono se to snadno řekne, ale naše dílna je přizpůsobená velkým chlapům, a ne pětiletým dětem. A tak jsme s hochy vymýšleli, jak dílnu přizpůsobit, aby byla pro děti bezpečná, ale aby v ní děti byly schopné pracovat.
Nejprve jsme kolem pracovních stolů vytvořili malá podia, aby děti dosáhly na svěráky a mohly řezat. Ke stojanovým vrtačkám jsme postavili židličky, aby mohly také vrtat. Broušení jsme připravili na malém stolku, který jsme ktomuto účelu vyrobili. Ještě malé rošády sponky a mohli jsme začít.

Děti byly ze začátku trochu vykulené, ale každé dítě dostalo jednoho kluka učně jako asistenta, se kterým absolvovalo každou činnost.
Práce šla všem moc pěkně od ruky a bylo vidět, že baví nejenom děti, ale i kluky asistenty. I učni byli překvapení, když je děti držely, tak nějak samozřejmě, za ruku při každém přesunu po dílně. Ale zvládli to sgrácií jako správní chlapi.

Skaždým dalším uříznutým trámečkem, který jsme navlékali na připravenou základnu, se chaloupka začala rýsovat a děti, i přes počáteční obavy paní učitelek, vydržely pracovat celé dvě hodiny. No a ze skoro stovky trámečků už se dá postavit nějaká chaloupka.
Posuďte sami.