To si řekli studenti maturitního ročníku 1969 vpondělí 20. ledna poté, co se dověděli, že vneděli zemřel na následky popálení student vysoké školy Jan Palach. Rozhodli se pro pochod do Prahy na pohřeb.
Dne 30.1.2019 uspořádala naše škola besedu s účastníky pochodu před 50 lety. Pánové Bradávka, Farda a Kocourek spolu se svým třídním Ing. Jiřím Muzikantem zavzpomínali na zmíněný rok i studentská léta.
Pavel Bradávka nejprve připomněl, jak to bylo ve Vysokém Mýtě. Vdevítitisícovém městě se žilo vpohodě. Hrdí studenti střední průmyslové školy stavební pocházeli zcelé republiky a silně pocítili příchod vojsk Varšavské smlouvy. Vmalém městě se najednou objevilo přes 10 tisíc dalších obyvatel – posádka sovětské armády. P. Bradávka říká: „Všude byli Rusáci, nemohli jsme mít maturitní ples, holky se bály vyjít samy na ulici, město bylo paralyzované.“ Do takové situace přišel Palachův čin – upálení se na Václavském náměstí. Podle Jaroslava Kocourka, který zažil příchod vojsk na vlastní kůži (i střílení na nádraží vKolíně), bylo rozhodnutí studentů vysokomýtské průmyslovky logické.
Upálení se Jana Palacha a následná smrt byla popudem kaktivitě. Studenti Kocourek a Fojtíšek hned vpondělí zapůsobili ve třídě a 18 studentů ze 32 ve třídě se rozhodlo vydat na pochod. Museli se ale dovolit ředitele školy, ten se dotázal na krajském národním výboru, kde se setkal spochopením. Neobrátil se však na KSČ a ztoho vyplynuly následky, které přišly vnásledujících měsících.
Účastníci pochodu se vydali vúterý přes Dašice, Přelouč, Kolín ku Praze. Všude, kudy procházeli, se setkávali spodporou veřejnosti. Jaroslav Kocourek vzpomíná strochou dojetí, jak dostali například od pekaře pečivo zdarma, vrestauraci nemuseli platit, spali ve školách samozřejmě zdarma. Ubytování jim zajišťoval pan Ing. J. Muzikant, který dojížděl autem za pochodujícími, aby je podpořil a také zkontroloval. Cítil za ně zodpovědnost.
Pan Farda říká: „Dnes žasnu, jak se vše vdobě bez mobilů dalo tak rychle zařídit“. Vzpomíná také na hezká děvčata ze školy vKolíně, která, když viděla pěkné kluky, chtěla se bavit. Ale únava našich hrdinů byla silnější než okouzlení.
Když došli do Prahy, měli již zajištěný nocleh na kolejích díky vysokoškolákům – absolventům vysokomýtské průmyslovky. Každý dostal karafiát a šli se poklonit krakvi J. Palacha. Nemuseli čekat vnekonečně dlouhé řadě, když se rozneslo, že mají vnohách 150 km. Všichni je pustili dopředu. Dostalo se jim té cti, že při pohřbu tvořili čestný špalír pro nesenou rakev.
Cesta zpět byla rychlejší, vraceli se vlakem, ale i zde pomohl Ing. Muzikant. Ty, kteří byli zvesnic, rozvážel autem domů. Říká, že byl hrdý na svoji třídu, že se rozhodli na pohřeb jít.
A ty následky? Pan ředitel Vladimír Stuchlík i jeho zástupce byli zbaveni svých postů. Pan Stuchlík učil ještě dva roky na průmyslovce a pak musel odejít na vodohospodářské učiliště.
Pan Bradávka říká, že pochod jim přinesl i poučení. A to, že vždy je třeba vše rozmyslet a mít dobré vybavení. Oni totiž šli netrénovaní, vbotách, které jim způsobily krvavé puchýře. Ale atmosféra a „hecování“ byly silnější než bolest.
Beseda súčastníky pochodu naše studenty zaujala. Přiblížila jim nejen politickou a společenskou atmosféru, ale i studentský život ve Vysokém Mýtě. Studenty zajímalo, jak se tehdy studovalo, co byl nejlepší a nejhorší předmět, kde bydleli, jak se bavili. Pánové zavzpomínali např. na vepřové hody, které jim připravily kuchařky ve školní jídelně zprasete, které studenti dostali za brigádu vzemědělském družstvu. Pohostili i kantory. Mezi dotazy padla také otázka, proč si vybrali obor vodohospodářské stavby. Odpověď byla jednoznačná: protože voda je strategická surovina a že jsou hrdí na to, že celý život pracovali ve svém oboru. Pánové vyzvali naše budoucí odborníky, aby nezapomněli, že „mejťáci“ (tedy absolventi školy) drželi vždy spolu, vždy se ksobě hlásili, pomáhali si a radili.
Zajímavé odkazy: